Kapitola dvacátá
pátá Zpočátku byl Hvizdulka v
nemocnici hrozně překvapen, když mu ošetřovatelky nebo někdo z lékařů říkali
Preclíku. Nicméně ho nikdy nenapadlo, aby se zeptal, proč mu vlastně tak divně
říkají. Otřesem mozku se mu to v hlavě trošku zpřeházelo, nefungovala mu zkrátka
tak dobře jako dřív. Pomaloučku se to sice zlepšovalo, ale zároveň si docela
nepozorovaně zvykal na své nové jméno. A za pár dní ho už ani nenapadlo, že by
se mohl jmenovat nějak jinak. Jen sebou někdy trhl a neozval se hned, když na
něho zavolali: "Preclíku!", jako by se musel nejdřív rozmyslet, volají-li
doopravdy jeho, či ne.
Doktor Flastřík si dobře všiml téhle podivnůstky v Hvizdulkově chování, ale vysvětloval si ji jeho úrazem, který neblaze působil na pacientův nervový systém. Pokračoval v léčení svou metodou léčivého smíchu, ale všechny jeho žerty na pacienta v prvních dnech nijak nepůsobily. Avšak zároveň s tím, jak se Hvizdulkovi jasnil rozum, začal se mu na tváři objevovat i rozumný úsměv. To mimo jiné dokazovalo, že schopnost chápat legraci závisí u človíčků na jejich rozumovém vývoji. Když si doktor Flastřík všiml, že se Hvizdulka usmívá stále častěji, rozhodl se přistoupit k druhému stupni léčby: místo vyprávění veselých příhod předepsal pacientovi předčítání veselých knížek. Nejdříve mu přečetl knihu známého spisovatele Gumičky Třiatřicet veselých vráňat. Hvizdulka poslouchal a smál se na celé kolo. To doktora Flastříka povzbudilo. Viděl, že už může přejít k samostatnému čtení, a přinesl nemocnému celou kupu novin, ve kterých zrovna v těch dnech vycházela spousta legračních článků o zmizelém strážníku Hvizdulkovi.
Jenomže samotnému Hvizdulkovi se žádný z těch směšných článků nezdál ani trošku k smíchu. Sotva zahlédl v novinách své jméno, v tu ránu si uvědomil, že on je vlastně ten zmizelý strážník Hvizdulka, a žádný Preclík, jak mu říkali v nemocnici. Hvizdulkovi se dokonale vyjasnilo. Vzpomněl si na všechno, co se přihodilo: jak Neználek mávl kouzelnou hůlkou a jak se hned nato zřítily zdi strážnice. Hvizdulka odhodil noviny a užuž chtěl vyskočit z postele, ale doktor Flastřík prohlásil:
"Ležte, ležte, Preclíku! Kampak jste si to najednou namířil?"
"Já nejsem žádný Preclík, já jsem strážník Hvizdulka!" prohlásil Hvizdulka. "Musím se okamžitě vrátit ke svým povinnostem, zadržet kouzelníka a zabavit mu kouzelnou hůlku, kterou boří domy a jíž může způsobit zdejšímu obyvatelstvu vážné škody."
Doktor Flastřík věděl, že si někteří pacienti po duševní poruše představují, že je pronásledují ježibaby, kouzelníci nebo zlí čarodějové, a začal proto Hvizdulku ujišťovat, že žádný kouzelník není a nebyl. Ale Hvizdulka stál na svém, a že prý na vlastní oči viděl, jak kouzelník rozbořil jejich strážnici.
"A jakpak vypadal ten váš kouzelník?" zeptal se s úsměvem doktor Flastřík.
"Docela jako všichni človíčkové, jen kalhoty měl žluté a v ruce držel kouzelnou hůlku," odpověděl Hvizdulka.
"Tak to je jasné: všechno se vám to jenom zdálo," řekl doktor Flastřík. "Kdopak to kdy viděl, aby človíčci chodili ve žlutých kalhotách? Taková móda přece není!"
"To je právě dobře. Aspoň ho podle těch kalhot poznáme a vezmeme mu kouzelnou hůlku."
Doktor Flastřík pokýval zarmouceně hlavou a sáhl Hvizdulkovi na čelo. Chtěl se přesvědčit, nemá-li horečku. Potom řekl:
"Bolí vás zřejmě hlava, že?"
"Vůbec ne!" odpověděl zlostně Hvizdulka.
"To se vám jenom zdá, že ne, ale ve skutečnosti vás bolí," ujistil ho doktor Flastřík. "Dáme vám na hlavu led, a hned se vám uleví."
Doktor Flastřík zavolal ošetřovatelku a řekl:
"Sestro, dejte Preclíkovi led!"
"Už jsem vám jednou řekl, že nejsem žádný Preclík, ale strážník Hvizdulka."
"No dobře, dobře," uklidňoval ho doktor Flastřík. "Nemocní po otřesu mozku si často představují, že jsou všelijakými známými osobami. Vy jste si přečetl v novinách o slavném strážníku Hvizdulkovi a teď si zkrátka představujete, že jste to vy."
"Ale já jsem doopravdy Hvizdulka."
"Až uvidíte svoje dokumenty, přesvědčíte se sám, že jste Preclík, a žádný Hvizdulka. Sestro, přineste sem Preclíkův průkaz!"
Sestřička přinesla Preclíkovo sáčko a vytáhla z kapsy řidičský průkaz.
"No tak se podíváme, co je tu napsáno," řekl doktor Flastřík a vzal si průkaz. "Bydlíte v Makarónové ulici?"
"Správně," potvrdil Hvizdulka.
"Číslo třicet sedm?"
"Číslo třicet sedm."
"Tak jste tedy Preclík."
"Vyloučeno!"
"Jak to - vyloučeno? Tak se podívejte, tady je to černé na bílém: Preclík... Vidíte? Preclík!"
Hvizdulka vzal do ruky řidičský průkaz, přečetl si, co tam bylo napsáno, a nechápavě řekl: "Podívejte, to je sice pravda: Preclík, bydlištěm v Makarónové ulici číslo 37, byt 66... Ale s dovolením, prosím, proč byt 66? Já přece bydlím v bytě 99."
"Inu, to se vám asi tím úderem něco převrátilo v hlavě," řekl doktor Flastřík. "Obraťte 66 vzhůru nohama a dostanete 99."
Hvizdulka obrátil průkaz vzhůru nohama a zasmál se:
"Helemese, namouduši 99! Ať nejsem Hvizdulka, jestli už nejsem Preclík, vlastně - ať nejsem Preclík, jestli jsem Hvizdulka! Říkám to správně?"
"Naprosto správně," potvrdil doktor Flastřík. "Jen se nerozčilujte, nejlépe kdybyste zkusil usnout. Až se probudíte, na celého toho Hvizdulku zapomenete. Tím vším jsem vinen já, neměl jsem vám ty noviny dávat."
Hvizdulka se pomalu uklidnil a brzo usnul. Avšak na doktora Flastříka padla po tom rozhovoru nejistota. Ne že by si myslil, že Preclík není Preclík, to ne! Byl přesvědčen, že Preclík je doopravdy Preclík. Ale v duši se mu přece jen zahnízdil neklid. Sebral řidičský průkaz a vypravil se do Makarónové ulice, našel dům číslo 37, vyjel do třetího poschodí, zazvonil u dveří 66. Otevřel mu Šprýmek.
"Povězte mi prosím, bydlí tady Preclík?" zeptal se doktor Flastřík.
"Ano, račte dál," odpověděl Šprýmek. Doktor vešel do pokoje a Šprýmek řekl Preclíkovi, který seděl pohodlně na pohovce: "Preclíku, máš tu návštěvu, ať nejsem Šprýmek!"
Preclík vstal a šel vstříc doktoru Flastříkovi.
"Tak to vy jste Preclík?" podivil se doktor Flastřík, když před sebou spatřil opravdového Preclíka.
"Ano, já. A pročpak bych neměl být Preclík?"
"Ale ano, ano, ovšem!" přisvědčil mu rychle doktor Flastřík. "Proč byste
neměl být Preclík... Jenže problém je v tom, že u nás je už taky
jeden - vlastně, co to povídám! Povězte mi, neztratil jste náhodou svůj řidičský
průkaz?"
"Cože? Průkaz?" zaradoval se Preclík. "Ztratil - vlastně neztratil, odnesl mi ho i s mým sáčkem ten podivín, co u nás onehdy spal."
Doktor Flastřík vyndal z kapsy průkaz a ukázal ho Preclíkovi.
"Můj, jasně!" vykřikl Preclík, když uviděl průkaz. "Jak se k vám dostal?"
Doktor Flastřík jim vyprávěl o malíčkovi, kterého k nim do nemocnice přivezla malenka Makuška. A Šprýmek s Preclíkem vyprávěli zas doktorovi o malíčkovi, který neznámo jak a proč usnul u nich v bytě a odešel omylem v Preclíkově sáčku. Šprýmek s Preclíkem popadli Hvizdulkovo sako a vydali se s doktorem Flastříkem do nemocnice. Když uviděli spícího Hvizdulku, hned ho poznali a potvrdili, že je to přesně ten malíček, kterého našli v noci ve svém bytě. Vzali si Preclíkovo sako, předem se dovolili, aby mohli druhého dne nemocného navštívit a podrobněji se ho vyptat, jak se k nim tehdy dostal, a odešli. Sotva byli pryč, doktor Flastřík se hluboce zamyslel a pak prohlásil:
"Teď je tedy jasné, že náš Preclík není Preclík. A když to není Preclík, pak to není bezpochyby nikdo jiný než ten ztracený Hvizdulka."
Jakmile došel k tomuto závěru, zatelefonoval do redakce novin a oznámil, že zmizelý strážník Hvizdulka vůbec nezmizel, ale že je u něho v nemocnici. Do nemocnice se okamžitě dostavil dopisovatel Brčko, který promluvil s doktorem Flastříkem i se strážníkem Hvizdulkou, potom se vydal za Šprýmkem a Preclíkem, vyzvěděl od nich všechno, co o celé té věci věděli, načež ještě navštívil malenku Makušku a položil jí řadu otázek a nakonec zajel na strážnici, prohlédl si rozvaliny a pohovořil se strážníkem Fistulkou.
Druhého dne ráno se v novinách objevil obšírný článek o dobrodružstvích strážníka Hvizdulky a celé město bylo ohromeno nečekanou novinou. Obyvatelé si rvali noviny z rukou, četli o tom, jak byl konečně nalezen ztracený strážník, který způsobil tolik pozdvižení, a nikdo nemluvil o ničem jiném. Neználek se jako vždy hned ráno vydal do Šachového koutku a pustil se do hry s automatem Nezdvořákem. Co chvíli však udiveně pokukoval po človíčcích, jak se kupí všude kolem, čtou noviny a živě se o něčem baví. Moc rád by byl věděl, o čem to hovoří, ale šachy ho tak zaujaly, že se mu nechtělo přerušovat hru. Vtom se v dálce na cestičce objevila Nitečka. Běžela rychle k němu a mávala novinami.
"Neználku!" volala už z dálky.
"Hvizdulka se našel!"
"Jaký Hvizdulka?" zeptal se nechápavě Neználek. Už na něj dočista zapomněl.
"No přece strážník Hvizdulka, ten, co se ztratil."
V tu ránu se Neználek na všechno rozpomněl. Vrhl se k Nitečce, vytrhl jí noviny z rukou a pustil se do čtení. Byl tam rozhovor Šprýmka a Preclíka,
rozhovor s Makuškou, výpověď strážníka Fistulky, doktora Flastříka i
samotného Hvizdulky. Hvizdulka tvrdil, že kouzelník, který rozbořil strážnici,
byl oblečen do kanárkově žlutých kalhot, podle nichž ho bude lehko poznat, aby
mu mohla být zabavena nebezpečná kouzelná hůlka. Sotva si Neználek přečetl to
Hvizdulkovo tvrzení, padl na něho strach. Zbledl, sedl si na lavičku a rychle si
zakryl novinami své kanárkově žluté kalhoty. Nitečka se tomu zasmála:
"Co je s vámi, Neználku?" zeptala se. "Aha, už vím! Vždyť vy máte také žluté kalhoty. Bojíte se, že vás budou považovat za toho kouzelníka, co?"
"Ano," přiznal se Neználek. "Že vám není hanba!" zvolala Nitečka. "Copak nevíte, že žádní kouzelníci nejsou?"
"Tak proč Hvizdulka řekl, že ho viděl?"
"Hlouposti!" odpověděla Nitečka. "Hvizdulka je nemocný. Blouzní a nemá to hlavě v pořádku. Všechno se mu to jen zdálo. Jen si přečtěte, co o tom píše doktor Flastřík."
Neználek se pustil do článku doktora Flastříka. Dočetl se, že strážník Hvizdulka není ještě zcela zdráv, že se jeho rozumové schopnosti po těžkém otřesu mozku dosud plně neobnovily a rovněž myšlení že je dosud porušeno, v důsledku čehož neustále blouzní o kouzelníku v žlutých kalhotách, to jest, představuje si, že ho viděl, zatímco ho samozřejmě nikdy neviděl. To ovšem nemocného během času přejde, ale do té doby musí zůstat v nemocničním ošetřování, protože podobní blouznivci jsou velmi nebezpeční svému okolí. Když si Neználek v novinách přečetl, že Hvizdulku z nemocnice ještě hned tak nepropustí, trošku se sice uklidnil, ale přece jenom se bál vstát - zdálo se mu, že se všichni dívají jen a jen na jeho žluté kalhoty.
"Jděte, vy hlupáčku!" řekla mu Nitečka. "Jako byste byl v těch žlutých kalhotách sám. Jen se rozhlédněte!"
Neználek se porozhlédl a viděl, že žluté kalhoty nosí už doopravdy kdekdo.
"Pamatujete, jak jste byli u nás v továrně a jak výtvarnice Patentka zrovna pracovala na návrhu žlutých kalhot?" řekla Nitečka. "Model už přejala výroba a od včerejška jsou žluté kalhoty ve všech obchodech. Je to teď ta nejmódnější barva."
Kapitola dvacátá šestá
Zpět na
obsah
Doktor Flastřík si dobře všiml téhle podivnůstky v Hvizdulkově chování, ale vysvětloval si ji jeho úrazem, který neblaze působil na pacientův nervový systém. Pokračoval v léčení svou metodou léčivého smíchu, ale všechny jeho žerty na pacienta v prvních dnech nijak nepůsobily. Avšak zároveň s tím, jak se Hvizdulkovi jasnil rozum, začal se mu na tváři objevovat i rozumný úsměv. To mimo jiné dokazovalo, že schopnost chápat legraci závisí u človíčků na jejich rozumovém vývoji. Když si doktor Flastřík všiml, že se Hvizdulka usmívá stále častěji, rozhodl se přistoupit k druhému stupni léčby: místo vyprávění veselých příhod předepsal pacientovi předčítání veselých knížek. Nejdříve mu přečetl knihu známého spisovatele Gumičky Třiatřicet veselých vráňat. Hvizdulka poslouchal a smál se na celé kolo. To doktora Flastříka povzbudilo. Viděl, že už může přejít k samostatnému čtení, a přinesl nemocnému celou kupu novin, ve kterých zrovna v těch dnech vycházela spousta legračních článků o zmizelém strážníku Hvizdulkovi.
Jenomže samotnému Hvizdulkovi se žádný z těch směšných článků nezdál ani trošku k smíchu. Sotva zahlédl v novinách své jméno, v tu ránu si uvědomil, že on je vlastně ten zmizelý strážník Hvizdulka, a žádný Preclík, jak mu říkali v nemocnici. Hvizdulkovi se dokonale vyjasnilo. Vzpomněl si na všechno, co se přihodilo: jak Neználek mávl kouzelnou hůlkou a jak se hned nato zřítily zdi strážnice. Hvizdulka odhodil noviny a užuž chtěl vyskočit z postele, ale doktor Flastřík prohlásil:
"Ležte, ležte, Preclíku! Kampak jste si to najednou namířil?"
"Já nejsem žádný Preclík, já jsem strážník Hvizdulka!" prohlásil Hvizdulka. "Musím se okamžitě vrátit ke svým povinnostem, zadržet kouzelníka a zabavit mu kouzelnou hůlku, kterou boří domy a jíž může způsobit zdejšímu obyvatelstvu vážné škody."
Doktor Flastřík věděl, že si někteří pacienti po duševní poruše představují, že je pronásledují ježibaby, kouzelníci nebo zlí čarodějové, a začal proto Hvizdulku ujišťovat, že žádný kouzelník není a nebyl. Ale Hvizdulka stál na svém, a že prý na vlastní oči viděl, jak kouzelník rozbořil jejich strážnici.
"A jakpak vypadal ten váš kouzelník?" zeptal se s úsměvem doktor Flastřík.
"Docela jako všichni človíčkové, jen kalhoty měl žluté a v ruce držel kouzelnou hůlku," odpověděl Hvizdulka.
"Tak to je jasné: všechno se vám to jenom zdálo," řekl doktor Flastřík. "Kdopak to kdy viděl, aby človíčci chodili ve žlutých kalhotách? Taková móda přece není!"
"To je právě dobře. Aspoň ho podle těch kalhot poznáme a vezmeme mu kouzelnou hůlku."
Doktor Flastřík pokýval zarmouceně hlavou a sáhl Hvizdulkovi na čelo. Chtěl se přesvědčit, nemá-li horečku. Potom řekl:
"Bolí vás zřejmě hlava, že?"
"Vůbec ne!" odpověděl zlostně Hvizdulka.
"To se vám jenom zdá, že ne, ale ve skutečnosti vás bolí," ujistil ho doktor Flastřík. "Dáme vám na hlavu led, a hned se vám uleví."
Doktor Flastřík zavolal ošetřovatelku a řekl:
"Sestro, dejte Preclíkovi led!"
"Už jsem vám jednou řekl, že nejsem žádný Preclík, ale strážník Hvizdulka."
"No dobře, dobře," uklidňoval ho doktor Flastřík. "Nemocní po otřesu mozku si často představují, že jsou všelijakými známými osobami. Vy jste si přečetl v novinách o slavném strážníku Hvizdulkovi a teď si zkrátka představujete, že jste to vy."
"Ale já jsem doopravdy Hvizdulka."
"Až uvidíte svoje dokumenty, přesvědčíte se sám, že jste Preclík, a žádný Hvizdulka. Sestro, přineste sem Preclíkův průkaz!"
Sestřička přinesla Preclíkovo sáčko a vytáhla z kapsy řidičský průkaz.
"No tak se podíváme, co je tu napsáno," řekl doktor Flastřík a vzal si průkaz. "Bydlíte v Makarónové ulici?"
"Správně," potvrdil Hvizdulka.
"Číslo třicet sedm?"
"Číslo třicet sedm."
"Tak jste tedy Preclík."
"Vyloučeno!"
"Jak to - vyloučeno? Tak se podívejte, tady je to černé na bílém: Preclík... Vidíte? Preclík!"
Hvizdulka vzal do ruky řidičský průkaz, přečetl si, co tam bylo napsáno, a nechápavě řekl: "Podívejte, to je sice pravda: Preclík, bydlištěm v Makarónové ulici číslo 37, byt 66... Ale s dovolením, prosím, proč byt 66? Já přece bydlím v bytě 99."
"Inu, to se vám asi tím úderem něco převrátilo v hlavě," řekl doktor Flastřík. "Obraťte 66 vzhůru nohama a dostanete 99."
Hvizdulka obrátil průkaz vzhůru nohama a zasmál se:
"Helemese, namouduši 99! Ať nejsem Hvizdulka, jestli už nejsem Preclík, vlastně - ať nejsem Preclík, jestli jsem Hvizdulka! Říkám to správně?"
"Naprosto správně," potvrdil doktor Flastřík. "Jen se nerozčilujte, nejlépe kdybyste zkusil usnout. Až se probudíte, na celého toho Hvizdulku zapomenete. Tím vším jsem vinen já, neměl jsem vám ty noviny dávat."
Hvizdulka se pomalu uklidnil a brzo usnul. Avšak na doktora Flastříka padla po tom rozhovoru nejistota. Ne že by si myslil, že Preclík není Preclík, to ne! Byl přesvědčen, že Preclík je doopravdy Preclík. Ale v duši se mu přece jen zahnízdil neklid. Sebral řidičský průkaz a vypravil se do Makarónové ulice, našel dům číslo 37, vyjel do třetího poschodí, zazvonil u dveří 66. Otevřel mu Šprýmek.
"Povězte mi prosím, bydlí tady Preclík?" zeptal se doktor Flastřík.
"Ano, račte dál," odpověděl Šprýmek. Doktor vešel do pokoje a Šprýmek řekl Preclíkovi, který seděl pohodlně na pohovce: "Preclíku, máš tu návštěvu, ať nejsem Šprýmek!"
Preclík vstal a šel vstříc doktoru Flastříkovi.
"Tak to vy jste Preclík?" podivil se doktor Flastřík, když před sebou spatřil opravdového Preclíka.
"Ano, já. A pročpak bych neměl být Preclík?"
"Ale ano, ano, ovšem!" přisvědčil mu rychle doktor Flastřík. "Proč byste
"Cože? Průkaz?" zaradoval se Preclík. "Ztratil - vlastně neztratil, odnesl mi ho i s mým sáčkem ten podivín, co u nás onehdy spal."
Doktor Flastřík vyndal z kapsy průkaz a ukázal ho Preclíkovi.
"Můj, jasně!" vykřikl Preclík, když uviděl průkaz. "Jak se k vám dostal?"
Doktor Flastřík jim vyprávěl o malíčkovi, kterého k nim do nemocnice přivezla malenka Makuška. A Šprýmek s Preclíkem vyprávěli zas doktorovi o malíčkovi, který neznámo jak a proč usnul u nich v bytě a odešel omylem v Preclíkově sáčku. Šprýmek s Preclíkem popadli Hvizdulkovo sako a vydali se s doktorem Flastříkem do nemocnice. Když uviděli spícího Hvizdulku, hned ho poznali a potvrdili, že je to přesně ten malíček, kterého našli v noci ve svém bytě. Vzali si Preclíkovo sako, předem se dovolili, aby mohli druhého dne nemocného navštívit a podrobněji se ho vyptat, jak se k nim tehdy dostal, a odešli. Sotva byli pryč, doktor Flastřík se hluboce zamyslel a pak prohlásil:
"Teď je tedy jasné, že náš Preclík není Preclík. A když to není Preclík, pak to není bezpochyby nikdo jiný než ten ztracený Hvizdulka."
Jakmile došel k tomuto závěru, zatelefonoval do redakce novin a oznámil, že zmizelý strážník Hvizdulka vůbec nezmizel, ale že je u něho v nemocnici. Do nemocnice se okamžitě dostavil dopisovatel Brčko, který promluvil s doktorem Flastříkem i se strážníkem Hvizdulkou, potom se vydal za Šprýmkem a Preclíkem, vyzvěděl od nich všechno, co o celé té věci věděli, načež ještě navštívil malenku Makušku a položil jí řadu otázek a nakonec zajel na strážnici, prohlédl si rozvaliny a pohovořil se strážníkem Fistulkou.
Druhého dne ráno se v novinách objevil obšírný článek o dobrodružstvích strážníka Hvizdulky a celé město bylo ohromeno nečekanou novinou. Obyvatelé si rvali noviny z rukou, četli o tom, jak byl konečně nalezen ztracený strážník, který způsobil tolik pozdvižení, a nikdo nemluvil o ničem jiném. Neználek se jako vždy hned ráno vydal do Šachového koutku a pustil se do hry s automatem Nezdvořákem. Co chvíli však udiveně pokukoval po človíčcích, jak se kupí všude kolem, čtou noviny a živě se o něčem baví. Moc rád by byl věděl, o čem to hovoří, ale šachy ho tak zaujaly, že se mu nechtělo přerušovat hru. Vtom se v dálce na cestičce objevila Nitečka. Běžela rychle k němu a mávala novinami.
"Neználku!" volala už z dálky.
"Hvizdulka se našel!"
"Jaký Hvizdulka?" zeptal se nechápavě Neználek. Už na něj dočista zapomněl.
"No přece strážník Hvizdulka, ten, co se ztratil."
V tu ránu se Neználek na všechno rozpomněl. Vrhl se k Nitečce, vytrhl jí noviny z rukou a pustil se do čtení. Byl tam rozhovor Šprýmka a Preclíka,
"Co je s vámi, Neználku?" zeptala se. "Aha, už vím! Vždyť vy máte také žluté kalhoty. Bojíte se, že vás budou považovat za toho kouzelníka, co?"
"Ano," přiznal se Neználek. "Že vám není hanba!" zvolala Nitečka. "Copak nevíte, že žádní kouzelníci nejsou?"
"Tak proč Hvizdulka řekl, že ho viděl?"
"Hlouposti!" odpověděla Nitečka. "Hvizdulka je nemocný. Blouzní a nemá to hlavě v pořádku. Všechno se mu to jen zdálo. Jen si přečtěte, co o tom píše doktor Flastřík."
Neználek se pustil do článku doktora Flastříka. Dočetl se, že strážník Hvizdulka není ještě zcela zdráv, že se jeho rozumové schopnosti po těžkém otřesu mozku dosud plně neobnovily a rovněž myšlení že je dosud porušeno, v důsledku čehož neustále blouzní o kouzelníku v žlutých kalhotách, to jest, představuje si, že ho viděl, zatímco ho samozřejmě nikdy neviděl. To ovšem nemocného během času přejde, ale do té doby musí zůstat v nemocničním ošetřování, protože podobní blouznivci jsou velmi nebezpeční svému okolí. Když si Neználek v novinách přečetl, že Hvizdulku z nemocnice ještě hned tak nepropustí, trošku se sice uklidnil, ale přece jenom se bál vstát - zdálo se mu, že se všichni dívají jen a jen na jeho žluté kalhoty.
"Jděte, vy hlupáčku!" řekla mu Nitečka. "Jako byste byl v těch žlutých kalhotách sám. Jen se rozhlédněte!"
Neználek se porozhlédl a viděl, že žluté kalhoty nosí už doopravdy kdekdo.
"Pamatujete, jak jste byli u nás v továrně a jak výtvarnice Patentka zrovna pracovala na návrhu žlutých kalhot?" řekla Nitečka. "Model už přejala výroba a od včerejška jsou žluté kalhoty ve všech obchodech. Je to teď ta nejmódnější barva."