Kapitola dvacátá
čtvrtá Knoflenka, Strakáček a Karásek
odešli do Veselého koutku a Neználek se dal do hry s automatem. Neudělal ani
deset tahů a dostal mat. Rozhodl se, že si zahraje ještě jednu partii, ale po
pěti šesti tazích prohrál i tu. Další mat dostal ve třech tazích. Automat jako
by vystihl, jaké chyby se Neználek při hře dopouští, a našel si způsob, jak nad
ním co nejrychleji vyhrát.
Jeden z hráčů, který seděl u vedlejšího stolku, Neználkovi řekl, že začal hrát s tak složitým strojem příliš brzo a že by měl lepší zahrát si nejdřív s nějakým malým a jednodušším automatem. Když se Neználek dověděl, že v Šachovém koutku jsou i jinačí automaty, vstal a šel hledat stroj, na který by stačil. Neudělal ani deset kroků a potkal malenku. Měla bílé šaty s barevnými figurkami a klobouček ve tvaru korunky, jakou mívají šachové královny. Usmála se na Neználka jako na starého známého a řekla:
"Buďte zdráv!"
"Dobrý den!" odpověděl Neználek. "Tak se mi zdá, že jsme se už někde viděli."
"Že vám není hanba, Neználku, copak jste zapomněl? Byl jste přece u nás v továrně na oděvy."
"No ovšem!" vykřikl Neználek. "Už si vzpomínám - vy jste přece Nitečka!"
"Správně," potvrdila malenka. "Pojďte, sedneme si chvilku na lavičku. Tady je moc hezky!"
Sedli si na lavičku a Nitečka řekla:
"To my na vás nezapomněli a často si připomínáme vaši návštěvu. To byla tenkrát legrace! Vzpomínáte si, jak řekla Jehlička Špuntíkovi: Nejste kůň a tady není konírna, řehtat si můžete doma? Chachacha! Když se teď u nás někdo zasměje, taky vždycky říkáme: Nejste kůň a tady není konírna. Jděte se vyřehtat domů a pak zas přijďte." Nitečka i Neználek se pobaveně rozesmáli. "Povězte, líbí se vám v našem městě?" zeptala se Nitečka.
"Náramně," odpověděl Neználek. "Máte tady všelijaké stroje a biografy a divadla a obchody a restaurace - všecinko tu máte."
"A copak u vás je to jinačí?"
"Kam se hrabem!" mávl rukou Neználek. "Když u nás chceme jablko, musíme si nejdřív vylézt na strom; když dostaneme chuť na jahody, musíme si je nejdřív vypěstovat; chcete oříšek - abyste šla do lesa. Vy si jednoduše zajdete do restaurace a dáte si, co je vám libo, kdežto u nás se musí nejdřív pracovat, a pak teprv jíst."
"Vždyť my také pracujeme," namítla Nitečka. "Jedni pracují na polích a v zahradách, jiní vyrábějí všelijaké věci v továrnách, a pak si prostě každý v obchodě vezme, co zrovna potřebuje."
"Jenže vám všude pomáhají stroje," odpověděl Neználek. "A u nás stroje nemáme. A obchody taky ne. Vy žijete všichni pěkně dohromady, ale u nás má každý svůj domeček jenom sám pro sebe. A z toho jsou pak všelijaké motanice. Například u nás v domě jsou dva mechanici, ale ani jeden krejčí. Někde jinde bydlí zase třeba samí krejčí, a ani jeden mechanik. Když potřebujete dejme tomu kalhoty, jdete ke krejčímu. Jenže ten vám je nedá jen tak zadarmo, protože kdyby začal rozdávat kalhoty... "
"Zůstal by bez nich za chviličku sám," zasmála se Nitečka.
"A kdyby jen to!" mávl rukou Neználek. "Nejenom bez kalhot, ale i bez jídla. Copak může zároveň šít šaty, a ještě se starat o jídlo?"
"Je to tak," souhlasila Nitečka.
"A tak tedy musíte dát krejčímu za kalhoty třeba hrušku," pokračoval Neználek. "Jenže jestli krejčí nepotřebuje zrovna hrušku, ale například stůl, pak abyste šla k truhláři, dala mu hrušku, aby udělal stůl, a pak teprv ten stůl vyměnila s krejčím za kalhoty. Jenomže truhlář může taky říct, že nepotřebuje hrušku, ale - no třeba sekeru. A tak se vydáte ke kováři, a když se vrátíte k truhláři se sekerou, řekne vám, že už sekeru nepotřebuje, protože ji dostal jinde. A tak nakonec zůstanete se sekerou, ale bez kalhot."
"Ba, to je opravdu zlé!" zasmála se Nitečka.
"V tom ten malér ještě není, člověk se nakonec ze všeho nějak vymotá," odpověděl Neználek, "v nejhorším případě vám vypomohou kamarádi a buď vám nějaké ty kalhoty dají, nebo aspoň na čásek půjčí. Největší malér je v tom, že z toho vzniká u spousty človíčků jedna hrozná nemoc: chtivost a křečkovství. Takový křeček si natahá domů, co mu přijde do ruky - ať to potřebuje, nebo ne. Máme u nás jednoho takového malíčka, Buchtík se jmenuje, ten má celý pokoj zavalený vším možným harampádím. Co kdyby se mu to někdy hodilo k výměně! A to se ví, že tam má i spoustu věcí, které by možná ledaskdo potřeboval, ale u něho se na ně jenom práší a kazí se. Má tam všelijaké kabátky, sáček nepočítaných, jenom obleků má dvacet a kalhot jistě na padesát - a všecko to tam leží na jedné hromadě a on už ani sám neví, co vlastně má a co ne. Někteří človíčkové toho využívají.
Když někdo potřebuje honem kalhoty nebo sako, dojde si
jednoduše k té jeho hromadě a vybere si, co se mu hodí. A Buchtík ani nepozná,
že se něco ztratilo. Jestli to ale náhodou nějak pozná, pak je zle: to hned
začne křičet, jako by ho na nože brali."
Nitečka se tuze smála, když slyšela tohle vyprávění, ale potom zvážněla a řekla: "Ba ne, to je hanba, smát se nemocným! Ještě dobře, že u nás nemůže nikdo onemocnět touhle hroznou nemocí. Nač mít celou kupu šatů, když v obchodě dostaneme přesně takové, jaké potřebujem - a kdy nás napadne? A k tomu ještě se pořád mění móda, a jak jednou vyjdou šaty z módy, stejně si je už nikdo neoblékne. Ale," vzpomněla si najednou, "kdepak jsou vaši přátelé, Knoflenka a ten... Šedáček, nebo jak se jmenuje?"
"Ne Šedáček, ale Strakáček," opravil ji Neználek. "Šli s Karáskem do Veselého koutku, a já zůstal tady, abych si zahrál s automatem šachy."
"A zahrál jste si?" Neználek posmutněl: "Třikrát - ale ani jednou jsem nevyhrál."
Když se Nitečka dozvěděla, že Neználek hrál s velkým automatem, vysvětlila mu, že tenhle automat sestavil šachový mistr Rošádek, a vyhrát nad ním, to že dá hodně práce i zkušenému šachistovi. Za velký úspěch se považuje třeba jen remíza, tedy nerozhodná hra, a ten, kdo nad automatem vyhraje, má právo hrát o mistrovský titul se samým Rošádkem.
Pro takového nezkušeného hráče, jako byl Neználek, se našlo v Šachovém koutku množství jednodušších automatů. Jejich elektronkové zařízení nebylo tak složité, takže se nad nimi dalo mnohem snáz vyhrát. Kromě toho byla na mnoha z nich různá zařízení na pobavení soupeřů. Tak například jeden z nich měl velice legrační obličej, a navíc ještě uměl potahovat nosem a drbat se rukou na zátylku, což bylo náramně směšné. Druhý měl obličej z měkké plastické hmoty, a když se mu podařil dobrý tah, objevil se mu na tváři vítězoslavný úsměv. Jakmile vyhrával, roztáhla se mu pusa od ucha k uchu, ale sotva začal prohrávat, šklebil se tak hrozně, že se nikdo neudržel smíchy. Byl tam i automat, kterému se v nose rozsvěcovala elektrická žárovička, takže mu celý nos červeně zářil, a vstávaly mu vlasy na hlavě. Kromě toho tu byly automaty, které představovaly různé typy hráčů. Jeden před každým tahem dlouho krčil čelo, mnul si nos, nerozhodně bral figuru ze šachovnice, dlouho ji držel v ruce, jako by se rozmýšlel, kam ji postavit, nakonec táhl, ale hned zase bral figuru zpět, stavěl ji na původní místo a znovu se tvářil, jako že přemýšlí. Takovéhle kousky hrozně zlobily některé příliš netrpělivé hráče, a tak se při hře ani trochu nenudili. Jiný automat zas před každým tahem roztržitě vraštil nos, potahoval, pokašlával, krčil rameny a rozhazoval rukama. Další doprovázel tah rozmanitými větami, jako třeba: "Tak takhle jste tedy táhl? No tak my to uděláme tak!" nebo: "Hned vám ukážeme, jak se hrají šachy!" anebo: "A teď jste v bryndě!" To všecko obstarával magnetofon, na jehož pásku byly ty věty nahrány. Před každým tahem se magnetofon samočinně zapojoval a něco prohodil.
Každý automat měl své jméno. Tak například velký dvaatřicetišachovnicový automat se jmenoval Titan. Ten, který říkal: "A teď jste v bryndě!", se jmenoval Brynda. A ten, který si uměl drbat zátylek, jmenoval se bůhvíproč Nezdvořák. Nitečka seznámila Neználka se všemi automaty a Neználek sehrál s každým po jedné partii. Vyhrát však dokázal jedině nad Nezdvořákem.
"Tak vidíte, už vám to jde docela pěkně," řekla Nitečka. "Musíte sem chodit častěji a trénovat."
Zatímco hrál Neználek šachy, Knoflenka a Strakáček se veselili ve Veselém koutku. Legrace tu začínala ještě dřív, než příchozí vůbec vešli, hned u vchodu. Ten vchod, to nebyla jen tak obyčejná vrata, branka nebo dveře, ale široká kovová roura na způsob tunelu. Tunel se neustále otáčel a každý, kdo se jím pokoušel projít, tak jak se obvykle chodívá, bezmocně padal, protože mu nohy ujížděly stranou. K udržení rovnováhy se nesmělo kráčet rovně, ale šikovně přešlapovat do strany. Někteří človíčkové v tom už měli dostatečný cvik a prošli tunelem, ani nezaškobrtli. Ale těch bylo pramálo. Většina návštěvníků se nedostala do Veselého koutku bez pořádného vyválení. Před otáčivou rourou postávala obvykle skupinka človíčků a smála se odvážlivcům, kteří se pokoušeli projít. Knoflenka, Karásek a Strakáček se připojili k divákům a smáli se také.
Zvlášť hlasitě se chechtal Strakáček. Zdálo se mu, že projít tunelem není vůbec nic těžkého a že všichni padají jen z vlastní nešikovnosti. Když se dosyta nasmál, rozhodl se dokázat svou obratnost a bezstarostně vstoupil do tunelu. Ale neudělal ani tři kroky - a už sebou plácl a válel se v rouře jako kláda. Z kapsy se mu vysypaly bonbóny, sbíral je, cpal si je zpátky, přitom se pokoušel vstát, ale už byl zase na zemi. Tak se převracel uvnitř tunelu, dokud ho to nakonec nevyhodilo na druhé straně ven.
To všechno vyvolávalo u diváků bouře smíchu.
"Vidíte, ještě nejsme ve Veselém koutku, a už se smějem," řekl Karásek Knoflence. "Všimněte si, že smích se tady budí zcela jednoduchým, promiňte mi ten výraz, způsobem: nejdřív se smějete, možno-li se tak vyjádřit, druhým, ale pak vlezete do tunelu sama, a ostatní se, abych tak řekl, smějí zase vám."
Hned nato se vydal k tunelu on. Na svou břichatou postavu prošel celkem obratně skoro celým tunelem a svalil se teprv dva tři kroky od východu. Ale diváky to rozesmálo také. Pak přišla řada na Knoflenku. Všichni si mysleli, že i ona upadne, a už se chystali jaksepatří rozchechtat, jenže Knoflenka přešlapovala tak obratně, že se nesvalila ani jedinkrát. Naši cestovatelé prošli stromořadím a za chviličku stáli na prostranství s velkým dřevěným kruhem uprostřed. Bylo to čertovo kolo. Zájemci se na ně posadili, kolo se rychle roztočilo a odstředivá síla odhazovala sedící stranou. Když se všichni tři povozili na čertově kole a v kotrmelcích se skulili na zem, vydali se dál a zastavili se před kouzelným zrcadlem. Nebylo ploché, ale křivé, a ještě se pořád všelijak prohýbalo. A tak se divákům protahovala hlava jako hrachový lusk a nohy se jim zkracovaly na délku husích nožek, pak se jim zas nohy prodlužovaly jako makaróny a hlava se zplošťovala na mrňavý lívaneček. Vzápětí se jim začal natahovat nos a křivit obličej, až nakonec vypadali tak, že by je nepoznal ani nejlepší kamarád. Samozřejmě že se to zase neobešlo bez hrozitánského smíchu. Ale protože smíchem tuze roste chuti k jídlu, vydali se naši cestovatelé do restaurace na oběd. Teprve když se najedli, dali se do ježdění na atomových autožidlích a na samočinných kuličkových bruslích.
Atomová autožidle připomínala docela obyčejnou židli nebo křesílko s trnožem, jen místo nožek měla měkký gumový podvozek. Pod sedadlem byl maličký atomový motorek, který židli poháněl. Jízdě na autožidlích se nikdo nemusel učit. Stačilo se posadit, říci: "Vpřed!" - a židle se sama rozjela. Stačilo říci: "Rychleji!" nebo: "Pomaleji!" a židle okamžitě přidávala nebo ubírala rychlost. Při slovech: "Vpravo!" nebo: "Vlevo!" zatáčela na tu nebo onu stranu, a když se řeklo: "Stop!", okamžitě se zastavila.
A všechna ta slova se ani nemusila říkat nahlas, ale třeba jen šeptem anebo vůbec ne, stačilo si je pomyslet. Knoflenku i Strakáčka zajímalo, jak to přijde. Karásek jim to vysvětlil: trnož přijímá z nohou pasažéra elektrické signály, předává je do zvláštního elektronkového přístroje a ten spouští motor, reguluje rychlost a zapíná řízení.
"Copak mohou dávat moje nohy nějaké signály?" podivil se Strakáček. "To je nesmysl."
"O tom ani nevíte," odpověděl Karásek, "protože jsou příliš, promiňte mi ten výraz, slaboučké. Ale přesto jsou! Stačí si pomyslet, to znamená pronést v duchu, možno-li se tak vyjádřit, slovo: Vpřed! - a hned vám z mozku, promiňte mi ten výraz, vyběhne nervový elektrický signál, který, abych tak řekl, jako by dával nohám příkaz, možno-li se tak vyjádřit, vykročit dopředu či dozadu, anebo se obrátit vpravo nebo doleva. A právě tyhle, abych tak řekl, elektrické signály, promiňte mi ten výraz, zachycuje elektronkové zařízení."
Strakáček se začal vozit na autožidli a se zájmem pozoroval, jak křesílko poslouchá jeho myšlenky. Potom řekl:
"Nu co, podle mého je takováhle židlička stokrát lepší než celá Neználkova kouzelná hůlka. Stačí si jen něco myslet - třeba: Chci vpravo! nebo: Chci vlevo! - a natotata se to splní. Kdežto hůlkou se musí ještě všelijak mávat a říkat nahlas, co kdo chce, zkrátka - zbytečná dřina!"
Když se dosyta povozili v autožidlích, jezdili na samočinných kuličkových bruslích. Měly přibližně stejné zařízení jako autožidle, také zachycovaly elektrické signály z nohou jezdce a vezly ho, kam chtěl. Karásek jim vysvětlil, že zatím jsou tyhle autožidle a samočinné brusle jenom tady v parku, ale brzo že se už na nich bude moci jezdit po celém městě. A možná že nakonec nebude chtít nikdo jezdit v autech, protože všichni začnou jezdit v autožidlích.
Den uběhl jako voda, a proto se Knoflenka, Karásek a Strakáček vrátili do Šachového koutku. Našli tam Neználka a Nitečku a všichni se společně vydali do divadla. Od té doby bylo denně vidět Knoflenku se Strakáčkem ve Veselém koutku. Neználek zas mizel na celé dny v Šachovém koutku. Setkával se tu s Nitečkou a bavil se s ní o všem možném. Ale především tam hráli šachy. Nitečka byla vášnivá šachistka a líbilo se jí, že se Neználek s vervou pustil do hry, že prostě dostal, jak se ve Slunečním městě říkalo, šachovou horečku.
Kapitola dvacátá pátá
Zpět na
obsah
Jeden z hráčů, který seděl u vedlejšího stolku, Neználkovi řekl, že začal hrát s tak složitým strojem příliš brzo a že by měl lepší zahrát si nejdřív s nějakým malým a jednodušším automatem. Když se Neználek dověděl, že v Šachovém koutku jsou i jinačí automaty, vstal a šel hledat stroj, na který by stačil. Neudělal ani deset kroků a potkal malenku. Měla bílé šaty s barevnými figurkami a klobouček ve tvaru korunky, jakou mívají šachové královny. Usmála se na Neználka jako na starého známého a řekla:
"Buďte zdráv!"
"Dobrý den!" odpověděl Neználek. "Tak se mi zdá, že jsme se už někde viděli."
"Že vám není hanba, Neználku, copak jste zapomněl? Byl jste přece u nás v továrně na oděvy."
"No ovšem!" vykřikl Neználek. "Už si vzpomínám - vy jste přece Nitečka!"
"Správně," potvrdila malenka. "Pojďte, sedneme si chvilku na lavičku. Tady je moc hezky!"
Sedli si na lavičku a Nitečka řekla:
"To my na vás nezapomněli a často si připomínáme vaši návštěvu. To byla tenkrát legrace! Vzpomínáte si, jak řekla Jehlička Špuntíkovi: Nejste kůň a tady není konírna, řehtat si můžete doma? Chachacha! Když se teď u nás někdo zasměje, taky vždycky říkáme: Nejste kůň a tady není konírna. Jděte se vyřehtat domů a pak zas přijďte." Nitečka i Neználek se pobaveně rozesmáli. "Povězte, líbí se vám v našem městě?" zeptala se Nitečka.
"Náramně," odpověděl Neználek. "Máte tady všelijaké stroje a biografy a divadla a obchody a restaurace - všecinko tu máte."
"A copak u vás je to jinačí?"
"Kam se hrabem!" mávl rukou Neználek. "Když u nás chceme jablko, musíme si nejdřív vylézt na strom; když dostaneme chuť na jahody, musíme si je nejdřív vypěstovat; chcete oříšek - abyste šla do lesa. Vy si jednoduše zajdete do restaurace a dáte si, co je vám libo, kdežto u nás se musí nejdřív pracovat, a pak teprv jíst."
"Vždyť my také pracujeme," namítla Nitečka. "Jedni pracují na polích a v zahradách, jiní vyrábějí všelijaké věci v továrnách, a pak si prostě každý v obchodě vezme, co zrovna potřebuje."
"Jenže vám všude pomáhají stroje," odpověděl Neználek. "A u nás stroje nemáme. A obchody taky ne. Vy žijete všichni pěkně dohromady, ale u nás má každý svůj domeček jenom sám pro sebe. A z toho jsou pak všelijaké motanice. Například u nás v domě jsou dva mechanici, ale ani jeden krejčí. Někde jinde bydlí zase třeba samí krejčí, a ani jeden mechanik. Když potřebujete dejme tomu kalhoty, jdete ke krejčímu. Jenže ten vám je nedá jen tak zadarmo, protože kdyby začal rozdávat kalhoty... "
"Zůstal by bez nich za chviličku sám," zasmála se Nitečka.
"A kdyby jen to!" mávl rukou Neználek. "Nejenom bez kalhot, ale i bez jídla. Copak může zároveň šít šaty, a ještě se starat o jídlo?"
"Je to tak," souhlasila Nitečka.
"A tak tedy musíte dát krejčímu za kalhoty třeba hrušku," pokračoval Neználek. "Jenže jestli krejčí nepotřebuje zrovna hrušku, ale například stůl, pak abyste šla k truhláři, dala mu hrušku, aby udělal stůl, a pak teprv ten stůl vyměnila s krejčím za kalhoty. Jenomže truhlář může taky říct, že nepotřebuje hrušku, ale - no třeba sekeru. A tak se vydáte ke kováři, a když se vrátíte k truhláři se sekerou, řekne vám, že už sekeru nepotřebuje, protože ji dostal jinde. A tak nakonec zůstanete se sekerou, ale bez kalhot."
"Ba, to je opravdu zlé!" zasmála se Nitečka.
"V tom ten malér ještě není, člověk se nakonec ze všeho nějak vymotá," odpověděl Neználek, "v nejhorším případě vám vypomohou kamarádi a buď vám nějaké ty kalhoty dají, nebo aspoň na čásek půjčí. Největší malér je v tom, že z toho vzniká u spousty človíčků jedna hrozná nemoc: chtivost a křečkovství. Takový křeček si natahá domů, co mu přijde do ruky - ať to potřebuje, nebo ne. Máme u nás jednoho takového malíčka, Buchtík se jmenuje, ten má celý pokoj zavalený vším možným harampádím. Co kdyby se mu to někdy hodilo k výměně! A to se ví, že tam má i spoustu věcí, které by možná ledaskdo potřeboval, ale u něho se na ně jenom práší a kazí se. Má tam všelijaké kabátky, sáček nepočítaných, jenom obleků má dvacet a kalhot jistě na padesát - a všecko to tam leží na jedné hromadě a on už ani sám neví, co vlastně má a co ne. Někteří človíčkové toho využívají.
Nitečka se tuze smála, když slyšela tohle vyprávění, ale potom zvážněla a řekla: "Ba ne, to je hanba, smát se nemocným! Ještě dobře, že u nás nemůže nikdo onemocnět touhle hroznou nemocí. Nač mít celou kupu šatů, když v obchodě dostaneme přesně takové, jaké potřebujem - a kdy nás napadne? A k tomu ještě se pořád mění móda, a jak jednou vyjdou šaty z módy, stejně si je už nikdo neoblékne. Ale," vzpomněla si najednou, "kdepak jsou vaši přátelé, Knoflenka a ten... Šedáček, nebo jak se jmenuje?"
"Ne Šedáček, ale Strakáček," opravil ji Neználek. "Šli s Karáskem do Veselého koutku, a já zůstal tady, abych si zahrál s automatem šachy."
"A zahrál jste si?" Neználek posmutněl: "Třikrát - ale ani jednou jsem nevyhrál."
Když se Nitečka dozvěděla, že Neználek hrál s velkým automatem, vysvětlila mu, že tenhle automat sestavil šachový mistr Rošádek, a vyhrát nad ním, to že dá hodně práce i zkušenému šachistovi. Za velký úspěch se považuje třeba jen remíza, tedy nerozhodná hra, a ten, kdo nad automatem vyhraje, má právo hrát o mistrovský titul se samým Rošádkem.
Pro takového nezkušeného hráče, jako byl Neználek, se našlo v Šachovém koutku množství jednodušších automatů. Jejich elektronkové zařízení nebylo tak složité, takže se nad nimi dalo mnohem snáz vyhrát. Kromě toho byla na mnoha z nich různá zařízení na pobavení soupeřů. Tak například jeden z nich měl velice legrační obličej, a navíc ještě uměl potahovat nosem a drbat se rukou na zátylku, což bylo náramně směšné. Druhý měl obličej z měkké plastické hmoty, a když se mu podařil dobrý tah, objevil se mu na tváři vítězoslavný úsměv. Jakmile vyhrával, roztáhla se mu pusa od ucha k uchu, ale sotva začal prohrávat, šklebil se tak hrozně, že se nikdo neudržel smíchy. Byl tam i automat, kterému se v nose rozsvěcovala elektrická žárovička, takže mu celý nos červeně zářil, a vstávaly mu vlasy na hlavě. Kromě toho tu byly automaty, které představovaly různé typy hráčů. Jeden před každým tahem dlouho krčil čelo, mnul si nos, nerozhodně bral figuru ze šachovnice, dlouho ji držel v ruce, jako by se rozmýšlel, kam ji postavit, nakonec táhl, ale hned zase bral figuru zpět, stavěl ji na původní místo a znovu se tvářil, jako že přemýšlí. Takovéhle kousky hrozně zlobily některé příliš netrpělivé hráče, a tak se při hře ani trochu nenudili. Jiný automat zas před každým tahem roztržitě vraštil nos, potahoval, pokašlával, krčil rameny a rozhazoval rukama. Další doprovázel tah rozmanitými větami, jako třeba: "Tak takhle jste tedy táhl? No tak my to uděláme tak!" nebo: "Hned vám ukážeme, jak se hrají šachy!" anebo: "A teď jste v bryndě!" To všecko obstarával magnetofon, na jehož pásku byly ty věty nahrány. Před každým tahem se magnetofon samočinně zapojoval a něco prohodil.
Každý automat měl své jméno. Tak například velký dvaatřicetišachovnicový automat se jmenoval Titan. Ten, který říkal: "A teď jste v bryndě!", se jmenoval Brynda. A ten, který si uměl drbat zátylek, jmenoval se bůhvíproč Nezdvořák. Nitečka seznámila Neználka se všemi automaty a Neználek sehrál s každým po jedné partii. Vyhrát však dokázal jedině nad Nezdvořákem.
"Tak vidíte, už vám to jde docela pěkně," řekla Nitečka. "Musíte sem chodit častěji a trénovat."
Zatímco hrál Neználek šachy, Knoflenka a Strakáček se veselili ve Veselém koutku. Legrace tu začínala ještě dřív, než příchozí vůbec vešli, hned u vchodu. Ten vchod, to nebyla jen tak obyčejná vrata, branka nebo dveře, ale široká kovová roura na způsob tunelu. Tunel se neustále otáčel a každý, kdo se jím pokoušel projít, tak jak se obvykle chodívá, bezmocně padal, protože mu nohy ujížděly stranou. K udržení rovnováhy se nesmělo kráčet rovně, ale šikovně přešlapovat do strany. Někteří človíčkové v tom už měli dostatečný cvik a prošli tunelem, ani nezaškobrtli. Ale těch bylo pramálo. Většina návštěvníků se nedostala do Veselého koutku bez pořádného vyválení. Před otáčivou rourou postávala obvykle skupinka človíčků a smála se odvážlivcům, kteří se pokoušeli projít. Knoflenka, Karásek a Strakáček se připojili k divákům a smáli se také.
Zvlášť hlasitě se chechtal Strakáček. Zdálo se mu, že projít tunelem není vůbec nic těžkého a že všichni padají jen z vlastní nešikovnosti. Když se dosyta nasmál, rozhodl se dokázat svou obratnost a bezstarostně vstoupil do tunelu. Ale neudělal ani tři kroky - a už sebou plácl a válel se v rouře jako kláda. Z kapsy se mu vysypaly bonbóny, sbíral je, cpal si je zpátky, přitom se pokoušel vstát, ale už byl zase na zemi. Tak se převracel uvnitř tunelu, dokud ho to nakonec nevyhodilo na druhé straně ven.
To všechno vyvolávalo u diváků bouře smíchu.
"Vidíte, ještě nejsme ve Veselém koutku, a už se smějem," řekl Karásek Knoflence. "Všimněte si, že smích se tady budí zcela jednoduchým, promiňte mi ten výraz, způsobem: nejdřív se smějete, možno-li se tak vyjádřit, druhým, ale pak vlezete do tunelu sama, a ostatní se, abych tak řekl, smějí zase vám."
Hned nato se vydal k tunelu on. Na svou břichatou postavu prošel celkem obratně skoro celým tunelem a svalil se teprv dva tři kroky od východu. Ale diváky to rozesmálo také. Pak přišla řada na Knoflenku. Všichni si mysleli, že i ona upadne, a už se chystali jaksepatří rozchechtat, jenže Knoflenka přešlapovala tak obratně, že se nesvalila ani jedinkrát. Naši cestovatelé prošli stromořadím a za chviličku stáli na prostranství s velkým dřevěným kruhem uprostřed. Bylo to čertovo kolo. Zájemci se na ně posadili, kolo se rychle roztočilo a odstředivá síla odhazovala sedící stranou. Když se všichni tři povozili na čertově kole a v kotrmelcích se skulili na zem, vydali se dál a zastavili se před kouzelným zrcadlem. Nebylo ploché, ale křivé, a ještě se pořád všelijak prohýbalo. A tak se divákům protahovala hlava jako hrachový lusk a nohy se jim zkracovaly na délku husích nožek, pak se jim zas nohy prodlužovaly jako makaróny a hlava se zplošťovala na mrňavý lívaneček. Vzápětí se jim začal natahovat nos a křivit obličej, až nakonec vypadali tak, že by je nepoznal ani nejlepší kamarád. Samozřejmě že se to zase neobešlo bez hrozitánského smíchu. Ale protože smíchem tuze roste chuti k jídlu, vydali se naši cestovatelé do restaurace na oběd. Teprve když se najedli, dali se do ježdění na atomových autožidlích a na samočinných kuličkových bruslích.
Atomová autožidle připomínala docela obyčejnou židli nebo křesílko s trnožem, jen místo nožek měla měkký gumový podvozek. Pod sedadlem byl maličký atomový motorek, který židli poháněl. Jízdě na autožidlích se nikdo nemusel učit. Stačilo se posadit, říci: "Vpřed!" - a židle se sama rozjela. Stačilo říci: "Rychleji!" nebo: "Pomaleji!" a židle okamžitě přidávala nebo ubírala rychlost. Při slovech: "Vpravo!" nebo: "Vlevo!" zatáčela na tu nebo onu stranu, a když se řeklo: "Stop!", okamžitě se zastavila.
A všechna ta slova se ani nemusila říkat nahlas, ale třeba jen šeptem anebo vůbec ne, stačilo si je pomyslet. Knoflenku i Strakáčka zajímalo, jak to přijde. Karásek jim to vysvětlil: trnož přijímá z nohou pasažéra elektrické signály, předává je do zvláštního elektronkového přístroje a ten spouští motor, reguluje rychlost a zapíná řízení.
"Copak mohou dávat moje nohy nějaké signály?" podivil se Strakáček. "To je nesmysl."
"O tom ani nevíte," odpověděl Karásek, "protože jsou příliš, promiňte mi ten výraz, slaboučké. Ale přesto jsou! Stačí si pomyslet, to znamená pronést v duchu, možno-li se tak vyjádřit, slovo: Vpřed! - a hned vám z mozku, promiňte mi ten výraz, vyběhne nervový elektrický signál, který, abych tak řekl, jako by dával nohám příkaz, možno-li se tak vyjádřit, vykročit dopředu či dozadu, anebo se obrátit vpravo nebo doleva. A právě tyhle, abych tak řekl, elektrické signály, promiňte mi ten výraz, zachycuje elektronkové zařízení."
Strakáček se začal vozit na autožidli a se zájmem pozoroval, jak křesílko poslouchá jeho myšlenky. Potom řekl:
"Nu co, podle mého je takováhle židlička stokrát lepší než celá Neználkova kouzelná hůlka. Stačí si jen něco myslet - třeba: Chci vpravo! nebo: Chci vlevo! - a natotata se to splní. Kdežto hůlkou se musí ještě všelijak mávat a říkat nahlas, co kdo chce, zkrátka - zbytečná dřina!"
Když se dosyta povozili v autožidlích, jezdili na samočinných kuličkových bruslích. Měly přibližně stejné zařízení jako autožidle, také zachycovaly elektrické signály z nohou jezdce a vezly ho, kam chtěl. Karásek jim vysvětlil, že zatím jsou tyhle autožidle a samočinné brusle jenom tady v parku, ale brzo že se už na nich bude moci jezdit po celém městě. A možná že nakonec nebude chtít nikdo jezdit v autech, protože všichni začnou jezdit v autožidlích.
Den uběhl jako voda, a proto se Knoflenka, Karásek a Strakáček vrátili do Šachového koutku. Našli tam Neználka a Nitečku a všichni se společně vydali do divadla. Od té doby bylo denně vidět Knoflenku se Strakáčkem ve Veselém koutku. Neználek zas mizel na celé dny v Šachovém koutku. Setkával se tu s Nitečkou a bavil se s ní o všem možném. Ale především tam hráli šachy. Nitečka byla vášnivá šachistka a líbilo se jí, že se Neználek s vervou pustil do hry, že prostě dostal, jak se ve Slunečním městě říkalo, šachovou horečku.